HISTORIE

Víme, že kdysi dávno, před mnoha tisíci lety žili naši prapředkové primitivním způsobem. Pobývali na stromech a později i v jeskyních a živili se potravou nijak neupravenou. Sbírali semena různých trav, divoké plody a maso zvěře, kterou ulovili, jedli syrové. Nevěděli, že oheň, který je jako přírodní jev děsil, by mohli sami zažehnout, že by jej mohli přinutit, aby jim sloužil.

A potom se to stalo ...

Příčinou všeho bylo vlastně dlouhotrvající sucho a hlad, který sužoval všechny příslušníky kmene. Rozhodli se vyjít na lov - za zvěří, která se stáhla ke vzdáleným pramenům. Dlouho nepřálo lovcům štěstí a navíc je cestou přepadla krutá bouře. Vyděšeni hledali útočiště pod stromy. Ještě než se přiblížili k úkrytu, sjel však do skupiny porostů oslňující blesk a zapálil jej. Lovci se zděšeně rozuteklii a s hrůzou zpovzdálí pozorovali šlehající plameny. Bouře pomalu ustávala a muži, jejichž zvědavost postupně přemáhala strach, se zvolna přibližovali k dohořívajícím kmenům. A tam, mezi doutnajícími oharky našli zbytky ohořelé zvěře, které se nepodařilo včas uprchnout do bezpečí. Nebylo jí mnoho, snad králík či malý kolouch. Hladem přinuceni ochutnali polospálené maso. A kupodivu - po několika soustech mu přišli na chuť. Pochopili, že oheň dokáže chutně upravit potravu. Další příjemný poznatek jim "požářiště" připravilo svým teplem. Přesvědčili se však také, že bolestivě pálí, dotknou-li se doutnajících větví. Propříště si dali pozor, aby sahali na rozžhavené dřevo.
Přesto však vedeni touhou po poznání, opatrně odtáhli ještě hořící větve do jeskyně, která jim byla příbytkem a tam jejich strach z "dravé šelmy" již zcela vyprchal. Naopak - "krmili" ji dál suchými větvemi, hřáli se v jejím teple, opékali maso a cítili se bezpečni, neboť zpozorovali, že dravá zvěř se k plamenům nepřiblíží. Oheň se stal jejich pomocníkem.

Jejich radost však dlouho netrvala. Stačila nepozornost "strážce" ohně a plameny uhasly. Nastal velký zmatek neboť znovu rozdělat oheň tehdejší člověk ještě nedovedl. Trvalo pak dlouhý čas, než znovu - náhodou - vykřesal jiskru. Pak ovšem bylo dobře. "Zatápěl" křesáním kamene o kámen, třením dřívek o sebe atd. atd. To si dnes zkoušíme jen tak ještě při táboření, jinak si zažehnutí ohně bez sirek či různých moderních zapalovačů ani neumíme představit.

Vraťme se ještě na chvíli do dávnověku. Všichni jistě znáte pověst o Prométheovi a o krutém trestu, který jej stihl za to, že "pozemšťanům" vrátil oheň.

I v bájích našel tedy oheň své místo. A ve skutečnosti ...

Jak se vyvíjel boj a prostředky proti požárům?

KDYSI ...

Za tisíce let existence lidstva se člověk naučil oheň zakládat i ovládat. Přesto se mu však někdy vymkl z rukou a často došlo, ale i dosud - žel - dochází k požárům.
Proto také i v dávné historii nalézáme první stopy organizovaného boje proti požárům - se dočítáme v 10.stol. př. Kr., kdy stavitel VITRIUS žijící za Caesara a Augusta popisuje, že již před 200 lety př. Kr. učený KTESIBIUS z Alexandrie zhotovil hasičské čerpadlo…. ! Tyto stříkačky byly používány v Egyptě, Římě a Římany obsazeném území - v podstatě s různými vylepšeními se používaly až do 18.stol. Věhlasný matematik Ktésibos vůbec přinesl do techniky mnoho nového, např. dělo na stlačený vzduch (aërotonon), dvojčinnou pumpu, která se používala v hasičských stříkačkách, vodní varhany (hudební nástroj) a vodní hodiny.

Prvá protipožární opatření v otrokářském Římě pocházela z r. 21 př. n. l. Ani 600 vycvičených otroků pro boj s ohněm nestačilo. Proto císař Augustus zřídil bezpečnostní oddíl v počtu 7000 mužů. Výzbroj byla jednoduchá - uniforma, přilba, žebříky, bourací náčiní, vědra na vodu, metly, stříkačky (šlo pravděpodobně o jednoválcové pumpy). Požární útvary ve starém Římě se neustále zdokonalovaly, v čele útvaru stál prefectus collegii (čti prefektus kolegijí), jehož postavení odpovídalo dnešní funkci velitele.
Velké požáry středověkých měst vedly k tomu, že panovníci či představitelé měst vydávali směrnice jak požárům zabraňovat a jak je hasit.

V dalších staletích vývoj požární ochrany zaostával. Šlechta bydlela na hradech a zámcích a neměla zájem na vývoji a ochraně vesnic a středověkých měst. Hasební zásahy byly značně primitivní. Zde hrály velkou úlohu CECHY - jim byly přiděleny úkoly jak a s čím pomáhat při hašení požárů. (příkladem je statut města Prahy s názvem "O OHNI", ze 14.století). Jednotlivé cechy měly za povinnost dodat při požárech určité množství nářadí a určitý počet lidí. Majitelé koní museli dávat spřežení na odvoz vody, požárních žebříků a ostatních nářadí.

Obdobně pak tomu bylo v následujících stoletích na feudálních panstvích. Požární instrukce byly v podstatě stejné jen podrobnější. Nejpodrobnější řády měla pražská města z let 1611, 1636, 1638 a další města jako třeba Chrudim (1510), Kutná Hora (1559), Jihlava (1613) a další. Snahy Marie Terezie vytvořit pevný, centralizovaně řízený stát našly odezvu i v požární ochraně, když v r.1751 vydala "Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského", v r.1775 pro pražská města a pro venkov, pro slezské vévodství o rok později. Třicet let po té pak její syn Josef II. vydal opět požární řády s platností pro naše země, kde byly uvedeny povinnosti i pro obyvatele.

Podle hasičského řádu z r. 1611 dostal vozka, který přivezl vodu k ohni, tři kopy míšenských. Druhému v pořadí se vyplácela polovina, třetímu jedna kopa míšeňských.
Pilným hasičům se podávalo na posilněnou a pro povzbuzení pivo za obecní groš. Účty v obecních knihách se vedly takto:
Za sud piva při ohni vypitý - 1 kopu 30 grošů. Nebo - Za čtyři konve piva k ohni vzaté 18 grošů ...

Řemeslníkům se v 16. století přísně přikazovalo, aby v případě požáru "ihned všeho díla nechali a k ohni spěchali". "Kteří by pak koli z řemeslníků mistři i čeládka nešli, a to na hled shledaného bylo, pokuty dá mistr 1 kopu míšeňských, čeledín tejden v šatlavě odsedí..." (Míšeňský groš platil u nás za polovinu groše českého.)

Za starých dob se velmi přísně trestalo rabováni při ohních. Podívejme se do letopisů: "... ulévati požár a překážetmu, aby nešel dále" - o to se odedávna měli snažit všichni‚ kteří přišli k ohni. Ale ne vždy se dodržely hasičské řády a tak, ač neměli, přicházeli někteří k požárům s prázdnýma rukama, nebo "jen na zevly" a někdo "vyšel hasit s tím aumyslem, že pokrade". Takovýto "zlodějský hasič", jak ho nazývali, zpravidla býval i za sebemenší krádež "potrestán na hrdle". A protože tehdy všechno šlo rychle, hned na místě dostal pobera co mu patřilo - hodili ho do ohně. Aby se krádežím předešlo, zakazoval se přístup k požáru cizincům a neznámým osobám, a litomyšlský řád z roku 1554 hrozil trestem i tomu, "kdo by přiběhl s mošnou nebo pytlem hasit".
V požárních řádech čteme, kolik řemeslníků, kolik žebříků, džberů na vodu apod. musel každý cech dodat k požárům. Za nedodržení byly přísně postihy.

Nařízení přibývalo, ale požárů neubývalo - ruční stříkačky nevyžadovaly tolik odborné obsluhy ani po r.1610 kdy Holanďan van den HEIDEN přišel s vynálezem hadice. Důležitou změnu přinesl vynález parního stroje, který velmi ovlivnil rozvoj požární techniky - parní stříkačky byly velmi výkonné a umožňovaly dopravit vodu na větší vzdálenosti. Byly ale hmotnější, drahé a vyžadovaly odbornou obsluhu-šikovného strojníka.Což vedlo k tomu, že ve velkých městech a závodech byly ustavovány skupiny profesionálních pracovníků, které měly na starosti hašení požárů. Než ale byly tyto jednotky vyčleněny pouze k hašení požárů, uplynulo mnoho let. Například v Praze, když byl ustaven v roce1853 první placený hasičský sbor, museli jeho členové ještě několik let zároveň zametat ulice. Cechy hrály stále důležitou roli - cechovní mistři museli pravidelně vysílat tovaryše do požárních záloh.

Požární technika se v našich zemích vyvíjela pomalu. Teprve v 18. a 19. století se objevily první nepatrné krůčky pro zlepšení požárních zásahů. Podívejme se na některé typy požární techniky z 18. až 20. století.

Z historie našich požárních sborů, kronik, obrazového materiálu se můžeme dobře informovat o tom, jak se vyvíjela požární technika. Řada původních stříkaček, požárního nářadí a jiného velmi cenného materiálu je pečlivě uschována. Řadu exponátů vlastní i některé sbory na různých místech republiky. Cena těchto strojů a výzbroje se nedá dobře vyčíslit penězi.
Doprava vody na požářiště bývala v miulosti vždy velmi obtížná a zdlouhavá. V průběhu 18. století byly do českých zemí dováženy účelové koňské povozy jako požární voznice (lejty) pro dopravu 200 až 400 l vody. Byly převážně francouzských a německých typů. Jako jedna z prvních v Čechách byla v roce 1750 vyrobena voznice jednoduché konstrukce (podle dochované kresby) pro dopravu 200 l vody a několika džberů.

Nahlédněme do HISTORICKÉHO KALENDÁŘE HASIČSKÉHO HNUTÍ v českých zemích:

• 14. STOLETÍ - První požární řád v Praze - "O pořádku při hašení ohně"
  Řízením zásahu je pověřen rychtář a starší sousedé, k pomoci jsou určeni občané podle svých profesí a všem je uložena povinnost, "aby oni i jejich čeládka s ohněm opatrně zacházeli, aby se nestalo žádné neštěstí."
• 1678 - první požární řád v Novém Městě pražském
  "Kdo chceš škody zaniknouti, nedej jiskře ohněm býti...úřední odměna čeká každého, kdo první voznici nebo štoudev vody k ohni přiveze...při rathauze, na Koňském trhu, u sv. Petra a na dalších místech, aby byly vždy dva vozy obité s třemi žebříky a s háky...mimo velké stříkačky ve dvoře obecním i v některých menších ještě více jich bylo, a aby byly i ruční stříkačky od některých cechův zaopatřeny."
• 18. STOLETÍ - první reformy Marie Terezie
  Reformy se dotýkaly i oblasti požárů a mj. bylo stanoveno, že "...nejvyšším pánem u požáru je městský hejtman a městští úředníci a zřízenci jsou povinni u ohně pomáhati."

S postupujícím časem byly požární instrukce v podstatě stále stejné, jen byly podrobnější. Nejpodrobnější řády měla pražská města z let 1611, 1636, 1638. Požární řády měla i další města, jako třeba Chrudim (1510), Kutná Hora (1559, 1673), Jihlava (1613) a další.
Snahy Marie Terezie vytvořit pevný, centralizovaně řízený stát se promítly i do požární ochrany, když 21. srpna 1751 vyhlásila "Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského". Pro Čechy byly vydány patenty dva a to 3. února 1755 pro královská města pražská a 22. září 1755 pro venkov. V těchto řádech byla obsažena nařízení o tom, jak vyhlašovat poplach při požáru, kdo byl povinen při hašení pomáhat a řídit záchranné práce a jaké byly pokuty a tresty za neuposlechnutí těchto nařízení.
Podle těchto patentů se mimo jiné na vesnicích, kde dosud nebyly, musely budovat návesní rybníčky a stavět zvoničky, dnešní kapličky, sloužící k oznamování požárů.

• Její syn Josef II. pak vydal nové požární řády s platností pro naše země, a to 25. července 1785 požární předpis pro Čechy, Moravu a Slezsko, v roce 1787 pak Požární řád pro markrabství moravské a vévodství slezské. V těchto řádech jsou mnohem podrobněji vypsány povinnosti obyvatelstva při požárech, zejména pak povinnosti řemeslníků – cechů a zdůrazněna zejména odpovědnost představených obcí za zajišťování požární bezpečnosti.
• Požární řád z roku 1787
  Požární řád dělí místní obyvatelstvo podle profesí do devíti skupin a každé z nich přikazuje povinnosti pro případ vzniku požáru.
  1. Kominíci, kováři a tesaři se musí dostavit k ohni jako první. Musí mít s sebou žebříky, tyče, háky a další nutné prostředky, aby zasáhli při požáru střech, dřevěných domů, stodol, dřevníků. Přitom musí zajistit nejen ochranu majetku postižených, ale chránit i ohrožené sousedy z obou stran.
  2. Stolaři ševci a koláři si na místo požáru přinesou žebříky a zajistí účast učedníků, pacholků a zaměstnanců. Všichni jsou povinni prostředky přistavit na příslušná místa a pomáhat hasit.
  3. Krejčí a pláteníci se dostaví k radniční budově s nádobami pro hašení vodou. Účastní se čerpání a nošení vody.
  4. Kartáčníci a kováři jsou povinni ihned přijít ke vzniklému ohni a tam se starat o dobrou organizaci hašení a používat stříkaček.
  5. Řezníci a pekaři jsou pověřeni odvozem stříkačky na místo požáru tak, aby byla v případě potřeby k dispozici. Pekaři musí zajistit pro chod stříkačky dostatečné množství vody.
  6. Mydláři a tkalci jsou k dispozici policii a plní její příkazy tak, aby byly splněny všechny potřebné úkony. Musí bdít nad majetkem vynešeným z hořících domů a zajistit jej proti případné krádeži.
  7. Zámečníci a ranhojiči pod vedením městské policie jsou připraveni pomáhat otevírat byty a skříně, kdyby majitel nemohl najít klíče. Ranhojiči, kteří se dostaví s obvazy a dalšími pomůckami, poskytují pomoc zraněným při ohni.
  8. Hrnčíři a kožešníci jsou povinni dostavit se k ohni i se svými učedníky a pomocníky a nosit vodu. Proto vezmou s sebou i vlastní nádoby, putýnky, konve atd.
  9. Měšťané a předměšťané a ti, kteří umějí zacházet s koňmi jsou vyzýváni k nošení a vození vody v sudech a nádobách, které musí poskytnout bednáři. Musí být ihned převezeny na místo požáru a tam použity.

  Všechna tato ustanovení jsou povinni všichni dodržovat podle paragrafu 55 "patentu nejvyššího" pod trestem nejvyšším.

• V 19. STOLETÍ se v našich zemích objevily první pokusy se zakládáním hasičských sborů. Jejich zakládání umožňoval spolkový a shromažďovací zákon, přijatý v Rakousku roku 1867.
• Po roce 1848 byly vydány říšské zákony číslo 105 a 142 a roku 1873 zákon č. 15 platný pro markrabství Moravské, kterým se vydává „Řád policii požárové a řád hasící“. Stanovil, aby v každé obci, která má více než 50 domů, byl zřízen hasičský dobrovolný sbor. Iniciátory založení měli být starostové a obec měla pořídit nejnutnější výstroj a hasící zařízení.
  Hlavní zásady tohoto řádu platily až do roku 1941.
• Revoluční rok 1848 a zejména pád Bachova absolutismu přinesly v Rakousku jisté uvolnění, mezníkem byl zejména zákon č. 135 z roku 1867 o právu shromažďovacím a spolčovacím. V menších městech, která neměla peníze, aby si vydržovala placené hasičské sbory, docházelo postupně ke sdružování nadšenců, kteří pod vlivem humanistických ideálů a národního i demokratického hnutí ustanovovali první dobrovolné hasičské sbory. Tito nadšenci věnovali svůj volný čas i nemalé prostředky službě a pomoci spoluobčanům nejen při boji s požáry, ale i při jiných mimořádných událostech, jakými byly například povodně.
• 1853 - první profesionální hasičský sbor v Praze
  Dne 16. srpna roku 1853 bylo přijato pražským magistrátem 30 metařů, jejichž prvním představeným byl městský dozorce Alois Pasta. Ten měl vycvičit osm lidí k obsluze stříkačky a ostatní jako pomocníky. Stalo se a první pražský hasičský sbor z povolání byl na světě. Jeho příslušníci se lišili od ostatních metařů červenou páskou na rameni a sídlili v obecním dvoře v Letenské ulici na Malé Straně. Povinnost zametat ulice však měli i nadále, což trvalo až do roku 1866. V listopadu 1853 se stal velitelem už 68 příslušníků sboru Václav Soukup a měl k dispozici 6 vrchních hasičů (dnešních velitelů), 24 obsluhovatelů stříkaček (strojníků) a 38 hasičů. Pro tolik mužů byl malostranský obecní dvůr malý, místo se našlo na Starém městě a tak vznikla hlavní a pobočná stanice.
• 1857 - novým hasebním mistrem se stal Josef Lammer
  Hasební mistr byl podřízen tzv. řediteli hašení, kterým byl přednosta hospodářského úřadu magistrátu a oba podléhali policejnímu řediteli. Josef Lammer vydržel ve funkci mistra až do roku 1881. Zkušenosti z hasičství, získané v Itálii a Francii, uplatnil teď v Praze. Během roku měl k dispozici 81mužů, u nichž prosadil vojenskou organizaci - jednotný oděv (plechová přilba, zelený vojenský kabát a šedé soukenné kalhoty) a jednotný výcvik. Po požáru Národního divadla byl penzionován.
• 1863 - v Chrudimi došlo k prvním pokusům založit dobrovolnický spolek hasičů péčí JUDr.FIGARA a ve Slaném. První německé sbory vznikly v Zákupech (1854) a v Liberci (1861).
• V roce 1864 tak vznikl první český hasičský sbor ve Velvarech.Iniciátorem se stal Karel KROHN, který viděl ochranné družstvo při práci v Hamburku. (historické mezníky).
• Po roce 1864 vznikají další dobrovolné hasičské sbory v Roudnici, Nepomuku, Kutné Hoře, Plaňanech a Táboře. Přijetím a schválením stanov těchto sborů začíná organizovaná činnost hasičstva v českých zemích.
• 1868 - na Moravě ve Velkém Meziříčí vznikl první český sbor, o rok později v Třebíči oba založené Titusem KRŠKOU, velkou osobností hasičského hnutí na Moravě
• 1872 - Při výkonu služby zahynul první hasič.
  Při zřícení stavby banky Slavia zahynul hasič Budějický, až do roku 1946 jediná oběť zásahu z řad hasičů.
  Dr. Miroslav Tyrš se zasloužil o české hasičské názvosloví a nahradil úřední němčinu.
• 1873 - "Řád policie požárové", který starostům obcí ukládal podporovat zřizování hasičských sborů a poskytovat jim pomoc.
• 1874 - v tomto roce bylo v Království českém již 107 dobrovolných hasičských sborů.
• 1878 - První dálkové spojení s hasiči.
  Vůbec první spojení se uskutečnilo pomocí takzvaných tratí telegrafu - Morseových přístrojů a 39 zvonkových požárních hlásičů. Bylo tak možno např. oznámit požár do městských dvorů na Starém i Novém Městě, Malé Straně nebo na třech místech pražských vodáků, kteří sboru sloužili jako dodavatelé vody.
• v 70. letech 19. století bylo rozhodujícím opatření v rozvoji dobrovných hasičů vydání "ŘÁDU POLICIE POŽÁROVÉ". Hlavní zásady tohoto řádu platily do roku 1941.
• 1879 - 23. až 25.3. se konala ustavující schůze Ústřední zemské hasičské jednoty Království českého v Praze. 29.3. uveřejněn dopis, vyzývající české a německé hasičské sbory (bez rozdílu národnosti) ke vstupu do Ústřední zemské hasičské jednoty Království českého. 15.10. počet hasičských sborů stoupl na 462 s 18 647 členy.
• 1884 - 24.12. schválen zákon, kterým se stanovila povinnost pojišťovnám k placení příspěvků na výdaje k účelům hasičství a k podpoře hasičů, kteří přišli při výkonu hasičské služby k úrazu, a to pro Království české. Z příspěvků byly zřízeny dva zemské fondy: věcný (příspěvky na výzbroj a výstroj) a osobní (podpory při úrazech a úmrtích).
• Po roce 1887 měla česká sekce 47 jednot, 786 sborů a 30.622 členů, ale již v roce 1890 měla 61 jednot, 1176 sborů a 61.636 členů. O širokém hnutí hasičstva v této době mluví následující statistika: české hasičstvo vykonalo v roce 1890 celkem 18.613 cvičení, 9.981 schůzí a veřejných vystoupení, 21.870 hlídek a ochranných služeb. Zasahovalo již při 881 místních a 2.211 přespolních požárech.
• 1889 - 29.6. vypraven "vlak družby" k návštěvě Národního divadla v Praze.
• Zemská ústřední hasičská jednota království Českého měla v roce svého vzniku 1891 celkem 1.273 hasičských sborů a 85.782 členů
• 1904 - navázány styky Ústřední zemské hasičské jednoty Království českého se Slovenskem - zasílány odborné knihy, časopisy a jiné publikace.
• 1911 - Počátek motorizace sboru
  První čtyři hasičské automobily byly zakoupeny od Českomoravské továrny, v roce 1912 pak první benzinová stříkačka Delehay & Farcot z Paříže. Ten rok slavil sbor v Praze své 58. výročí, v jeho řadách sloužilo v osmi městských obvodech přes 150 mužů. V roce 1926 byl vyřazen poslední koňský potah a byla zřízena ústřední stanice. 7. července se hasiči slavnostně stěhovali do stanice v Sokolské ulici. Ředitelství sboru, operační středisko a tři hasičská družstva tam jsou dodnes. Roku 1919 se ředitelem sborů stal Ing. Oldřich Uher, který sestavil program "Pohotovost - Rychlost - Účinnost" a sbor rozdělil na oddělení kancelářské (dnes vnitřní správa), požární policie (prevence), telegrafní (spojové), strojní, strážní (represe) a skladní (hospodářská správa). Zajistil také křísící a oživovací přístroje, plynové masky, azbestové obleky proti ohni, kožené kabáty a lehké přilby.
• 1919 - 21.12. uspořádána ustavující schůze "Svazu dobrovolného hasičstva československého" v Brně.
• 1929 - 8.9. slavnostně otevřen Hasičský dům v Praze na Vinohradech.
• 1934 - duben - byl zákonem zvýšen příspěvek pojišťoven na věci hasičské ze dvou procent na tři.
• 1939 - Německá okupace do roku 1945
  Rok 1938 a 1939 postihl značně dobrovolné hasičstvo zejména při zabírání českého pohraničí. I přesto hasiči zůstali jednou z mála organizací, které se mohly po roce 1939 legálně rozvíjet. Postupně se dobrovolná činnost hasičů stala příležitostí k zapojení některých členů do ilegálního hnutí a odboje.Odpor proti okupantům, spolupráce s partyzánskými oddíly, pomoc rodinám vězněných, to všechno nacisté tvrdě trestali.
  Na přelomu let 41/42 byl pražský hasičský sbor vybavován podle německých norem a 19.11. byl jeho velitelem jmenován plk. Bruno Petersen, před válkou požární ředitel v Düsseldorfu. V roce 1944 byl hasičský sbor začleněn do protektorátní policie pod názvem Feuerschutzpolizei. Tehdy dosáhl počet hasičů 700 a bylo postaveno sedm provizorních dřevěných stanic, z nichž Holešovice a Smíchov slouží stále.
• Z řad dobrovolného hasičstva odešlo do věznic, koncentračních táborů a na popraviště mnoho těch nejlepších. Mezi nimi byl i starosta Zemské hasičské jednoty v Praze - František Procházka, který zemřel v koncentračním táboře Terezín, kde je také pochován na Národním hřbitově.
  V roce 1942 byl vládním nařízením č. 30 učiněn pokus o aplikaci zákona Německé říše o požární ochraně v Protektorátu Čechy a Morava. K uskutečnění však nedošlo.
• Po válce byla požární ochrana zařazena do oboru působnosti ministerstva vnitra (jemuž také příslušel nejvyšší dohled a řízení), plnění úkolů na úseku požární ochrany pak zajišťovaly národní výbory (místní, okresní a krajské), jejichž výkonným orgánem pro tuto oblast bylo hasičstvo, které bylo dobrovolné, z povolání nebo závodní. Hasičstvo z povolání musely ze zákona zřídit všechny obce s počtem obyvatel nad 50 000, nebo i obce menší, pokud tak rozhodl krajský národní výbor. Velitel hasičstva veřejného a závodního byl oprávněn při zásahu činit potřebná opatření jménem příslušného národního výboru. Příslušníci hasičstva ve službě pak požívali ochrany veřejného činitele.
• Již 13. května 1945 byla vydána vyhláška ministra vnitra ČSR o požární ochraně v průmyslových závodech a historických stavbách.
• V říjnu 1945 dochází k ustanovení jednotné organizace "Svazu československého hasičstva", který je v roce 1953 vládním nařízením 95/1953 o reorganizaci přejmenován na "Československý svaz požární ochrany" (ČSPO).
• 1949 - 23.2. přijal delegaci Svazu čs. hasičstva předseda vlády s. Antonín Zápotocký.
• 1953 - K zásadní reorganizaci požární ochrany dochází zejména v souvislosti s přijetím zákona o státním požárním dozoru a požární ochraně. Na jeho základě se výkonnými jednotkami požární ochrany staly veřejné a závodní jednotky a požární ochrana byla budována na principech vojensky organizované složky. Odpovědnost za požární bezpečnost měly podle své příslušnosti národní výbory, orgány státního požárního dozoru a ministr vnitra. Všeobecné řízení požární ochrany a dozor na ní příslušel ministru vnitra, který tuto pravomoc vykonával prostřednictvím ústřední správy státního požárního dozoru a jejich místních orgánů.
• 1954 - Poprvé je definován Státní požární dozor
  SPD jako součást státní správy v zákoně o požární ochraně a prevence se vydělil ze společných hasičských orgánů a stal se součástí odborů vnitřních věcí. Na úseku státní správy se projevila dvojí podřízenost - Ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy a ministerstvu vnitra.
• 1954 - pětičlenná delegace československých požárníků navštívila Sovětský svaz s cílem získat zkušenosti a poznatky od sovětských požárníků.
• 1958 - Přijetím nového zákona o požární ochraně však došlo k postupné decentralizaci požární ochrany a následnému oslabení její úrovně. Organizace státního požárního dozoru byla tímto zákonem zcela rozbita. Státní orgány požární ochrany byly podřízeny orgánům národních výborů, které nebyly odborně na výši a celá řada státních funkcí byla předána dobrovolné organizaci Československý svaz požární ochrany.
• 1968 - Vznikem Federace zanikl Československý svaz požární ochrany (ČSPO) a byl ustaven Český a Slovenský svaz požární ochrany.
• Počátkem 70. let započalaly významné změny v profesionální požární ochraně. Začal se měnit podíl zásahové činnosti jednotek požární ochrany ze zásahů u požárů ve prospěch technických zásahů. V současnosti tak většinu činnosti hasičů tvoří vedle samotných požárů také zásahy u dopravních nehod, při živelních pohromách, či zásahy pomocného charakteru jako odstraňování nejrůznějších překážek, vyprošťování osob apod.
  Profesionální jednotky požární ochrany svou akceschopností postupně nahrazovaly některé druhy technických služeb a přebíraly stále větší kompetence v oblasti přípravy státu a jeho orgánů na mimořádné události a v provádění samotných záchranných a likvidačních prací během mimořádných událostí.
• 1972 - Městská inspekce požární ochrany NVP
  Dělení hasičského orgánu města se opakuje - MIPO byla nejprve odborem a pak zařízením Národního výboru, výjezdoví hasiči byli jako samostatná složka. U MIPO NVP byla zřízena odborná pracoviště zaměřená mj. na technickou prevenci a mezi ně patřila i laboratoř pro zjišťování požárně technických charakteristik, např. stavebních, či textilních materiálů.
• 1973 - odhlasován název Svaz požární ochrany ČSSR a vrcholné orgány: federální výbor ČSSR, ústřední výbor ČSR a ústřední výbor SSR.
• V roce 1979 jsme oslavili 115. výročí vzniku prvního hasičského sboru v Čechách.
• 1985 - došlo k vydání zákona o požární ochraně, kterým bylo nutné přizpůsobit právní úpravu a organizaci a který přes své novelizace zůstává dosud v platnosti. Tento zákon mj. stanovuje základní povinnosti fyzických osob a firem v oblasti požární ochrany a vymezuje kompetence hasičů při dozoru nad dodržováním těchto povinností.
• 1995 - Hasičský záchranný sbor
  Několika novelami byl upraven současný zákon č. 133/85 Sb. s tím, že se sbor PO změnil na Hasičský záchranný sbor České republiky. Název vyjadřuje vlastní poslání sboru, kdy se hasiči věnují především záchraně lidí, zvířat a majetku. K tomu se také školí jako záchranáři a umějí zasahovat např. z vrtulníků, ve výškách i v hloubkách, na skalách i pod vodou. Organizačně se HZS člení dle okresů, resp. měst a podniků. Součinnost s dobrovolnými jednotkami není dotčena. Vnitřně jsou jednotlivé sbory členěny na sekce prevence, represe, služeb, vnitřní správy a ekonomiky. Podobnost s organizací podle Ing. Uhra není náhodná, tehdejšímu řediteli JUDr. Františku Kohoutovi byl vzorem a vliv hasičských představitelů Prahy na novou koncepci hasičstva České republiky nebyl zanedbatelný.

Jedním ze základních úkolů hasičů všech dob byla a je záchrana životů ohrožených osob a posléze i jejich majetku. Tomuto humanistickému poslání zůstávají věrni do dnešních dnů bez ohledu jedná-li se o dobrovolného či hasiče z povolání. A právě to je přitažlivé a zavazující. V nejedné rodině se dědí hasičské poslání z generace na generaci.

Svou úlohu sehrávají v řadách hasičů i ženy, kdysi jako samaritánky, dnes převážně na místech mužů, ve spojovací službě a v přípravě hasičského dorostu.
Hasiči jsou vpravdě hrdinové všedních dnů.

KDYSI - historie techniky...

Požární voznice (viz obrázek) byla určena k dopravě vody, zejména z městských kašen a studní. Konstrukce a uspořádání povozu již umožňovalo dopravu většího množství vody (zpravidla v několika sudech), ale také opěracích žebříků, trhacích háků, tlumic, džberů, jednopístové ruční stříkačky s otočnou proudnicí a potřebného počtu obsluhy. Voznice z počátku francouzského a německého typu nahradila v českých zemích vlastní výroba koncem 18. století.

Přeprava vody obsluhy a požárního nářadí se řídila přísnými pravidly. "Výprava hasičstva má k požářišti jeti nejkratší cestou a sice ostrým klusem, nikdy cvalem, poněvadž tento poslednější chod, pozůstávající z řady skoků, koně dlouho nevydrží a zbytečně se uženou". (Návod, pravidla a řády pro hasičský sbor. král. hl. města Prahy z r. 1888.)

Pražská obec předala v r. 1884 sboru parní stříkačku od smíchovské firmy R.A. Smekal - první vyrobenou v Čechách.

Parní stříkačky (viz obrázek) byly při svém vzniku považovány za stříkačky budoucnosti. K vytápění a k výrobě páry potřebovaly nejméně 20 minut, a jejich zásah proto přicházel většinou pozdě. Z hlediska hasební taktiky bývaly v boji s požárem platnější v obraně (zabránění rozšíření požáru) než v útoku (likvidace vlastního ohně).

Převozný vysouvací žebřík (viz obrázek) umožňoval výstup a provádění zásahů do maximální výšky 18 metrů. Nástavba byla umístěna na otočné věži, zajišťované v pracovní poloze třecí převodovou brzdou.

Konstrukce otočné věže byla vybavena dvěma ručními lanovými dvouramennými navijáky pro vyložení žebříkové sady a její vysouvání. Třídílná žebříková sada dřevěné konstrukce s kovovým vyztužením měla bezpečnostní zajišťovací západky, podvozek upraven pro manipulaci na malém prostoru, přední náprava odpérovaná, zadní brzděná převodovou špalkovou brzdou. Dřevěná kola s kovovou obručí byla ve 20. letech nahrazena koly s pryžovou obručí. Zařízení se dopravovalo na místo zásahu koňským potahem nebo požárními tahači.
Během první světové války 1914 až 1918 k žádným novým objevům v požární technice nedošlo.
Po vytvoření Československé buržoazní republiky byla u nás požární technika v neutěšeném stavu. Při požárním zásahu rozhodovala o úspěchu vlastně především pohotovost hasičů a rychlost koňských potahů. V roce 1926 dostala Praha svůj první požární automobil, a tak postupně z vozového parku pražského hasičstva vymizely koňské potahy.
V dalších letech až do okupace Československa v březnu 1939 nedošlo ve vývoji požární techniky k žádným podstatnějším změnám a v převážné části republiky přijížděla k požárům stále ještě hasičská vozidla tažená koňmi.

Za prvé republiky byly v činností u požárních sborů ve městech požárnické vozy naší i zahraniční výroby. Z našich vozů to byly výrobky firmy Praga, Walter apod. Z nejznámějších zachovalých typů jsou to vozidla:

• dopravní automobil WALTER D-bus,
• WALTER D-bus s přívěsem,
• automobilová stříkačka PRAGA RN AS 16, výkon 1600 l/min.

Historie sboru

110. let založení sboru