Víme, že kdysi dávno, před mnoha tisíci lety žili naši prapředkové primitivním způsobem. Pobývali na stromech a později i v jeskyních a živili se potravou nijak neupravenou. Sbírali semena různých trav, divoké plody a maso zvěře, kterou ulovili, jedli syrové. Nevěděli, že oheň, který je jako přírodní jev děsil, by mohli sami zažehnout, že by jej mohli přinutit, aby jim sloužil.

A potom se to stalo ...

Příčinou všeho bylo vlastně dlouhotrvající sucho a hlad, který sužoval všechny příslušníky kmene. Rozhodli se vyjít na lov - za zvěří, která se stáhla ke vzdáleným pramenům. Dlouho nepřálo lovcům štěstí a navíc je cestou přepadla krutá bouře. Vyděšeni hledali útočiště pod stromy. Ještě než se přiblížili k úkrytu, sjel však do skupiny porostů oslňující blesk a zapálil jej. Lovci se zděšeně rozuteklii a s hrůzou zpovzdálí pozorovali šlehající plameny. Bouře pomalu ustávala a muži, jejichž zvědavost postupně přemáhala strach, se zvolna přibližovali k dohořívajícím kmenům. A tam, mezi doutnajícími oharky našli zbytky ohořelé zvěře, které se nepodařilo včas uprchnout do bezpečí. Nebylo jí mnoho, snad králík či malý kolouch. Hladem přinuceni ochutnali polospálené maso. A kupodivu - po několika soustech mu přišli na chuť. Pochopili, že oheň dokáže chutně upravit potravu. Další příjemný poznatek jim "požářiště" připravilo svým teplem. Přesvědčili se však také, že bolestivě pálí, dotknou-li se doutnajících větví. Propříště si dali pozor, aby sahali na rozžhavené dřevo.
Přesto však vedeni touhou po poznání, opatrně odtáhli ještě hořící větve do jeskyně, která jim byla příbytkem a tam jejich strach z "dravé šelmy" již zcela vyprchal. Naopak - "krmili" ji dál suchými větvemi, hřáli se v jejím teple, opékali maso a cítili se bezpečni, neboť zpozorovali, že dravá zvěř se k plamenům nepřiblíží. Oheň se stal jejich pomocníkem.

Jejich radost však dlouho netrvala. Stačila nepozornost "strážce" ohně a plameny uhasly. Nastal velký zmatek neboť znovu rozdělat oheň tehdejší člověk ještě nedovedl. Trvalo pak dlouhý čas, než znovu - náhodou - vykřesal jiskru. Pak ovšem bylo dobře. "Zatápěl" křesáním kamene o kámen, třením dřívek o sebe atd. atd. To si dnes zkoušíme jen tak ještě při táboření, jinak si zažehnutí ohně bez sirek či různých moderních zapalovačů ani neumíme představit.

Vraťme se ještě na chvíli do dávnověku. Všichni jistě znáte pověst o Prométheovi a o krutém trestu, který jej stihl za to, že "pozemšťanům" vrátil oheň.

I v bájích našel tedy oheň své místo. A ve skutečnosti ...

KDYSI ...

Za tisíce let existence lidstva se člověk naučil oheň zakládat i ovládat. Přesto se mu však někdy vymkl z rukou a často došlo, ale i dosud - žel - dochází k požárům.
Proto také i v dávné historii nalézáme první stopy organizovaného boje proti požárům - se dočítáme v 10.stol. př. Kr., kdy stavitel VITRIUS žijící za Caesara a Augusta popisuje, že již před 200 lety př. Kr. učený KTESIBIUS z Alexandrie zhotovil hasičské čerpadlo…. ! Tyto stříkačky byly používány v Egyptě, Římě a Římany obsazeném území - v podstatě s různými vylepšeními se používaly až do 18.stol. Věhlasný matematik Ktésibos vůbec přinesl do techniky mnoho nového, např. dělo na stlačený vzduch (aërotonon), dvojčinnou pumpu, která se používala v hasičských stříkačkách, vodní varhany (hudební nástroj) a vodní hodiny.

Prvá protipožární opatření v otrokářském Římě pocházela z r. 21 př. n. l. Ani 600 vycvičených otroků pro boj s ohněm nestačilo. Proto císař Augustus zřídil bezpečnostní oddíl v počtu 7000 mužů. Výzbroj byla jednoduchá - uniforma, přilba, žebříky, bourací náčiní, vědra na vodu, metly, stříkačky (šlo pravděpodobně o jednoválcové pumpy). Požární útvary ve starém Římě se neustále zdokonalovaly, v čele útvaru stál prefectus collegii (čti prefektus kolegijí), jehož postavení odpovídalo dnešní funkci velitele.
Velké požáry středověkých měst vedly k tomu, že panovníci či představitelé měst vydávali směrnice jak požárům zabraňovat a jak je hasit.

V dalších staletích vývoj požární ochrany zaostával. Šlechta bydlela na hradech a zámcích a neměla zájem na vývoji a ochraně vesnic a středověkých měst. Hasební zásahy byly značně primitivní. Zde hrály velkou úlohu CECHY - jim byly přiděleny úkoly jak a s čím pomáhat při hašení požárů. (příkladem je statut města Prahy s názvem "O OHNI", ze 14.století). Jednotlivé cechy měly za povinnost dodat při požárech určité množství nářadí a určitý počet lidí. Majitelé koní museli dávat spřežení na odvoz vody, požárních žebříků a ostatních nářadí.

Obdobně pak tomu bylo v následujících stoletích na feudálních panstvích. Požární instrukce byly v podstatě stejné jen podrobnější. Nejpodrobnější řády měla pražská města z let 1611, 1636, 1638 a další města jako třeba Chrudim (1510), Kutná Hora (1559), Jihlava (1613) a další. Snahy Marie Terezie vytvořit pevný, centralizovaně řízený stát našly odezvu i v požární ochraně, když v r.1751 vydala "Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského", v r.1775 pro pražská města a pro venkov, pro slezské vévodství o rok později. Třicet let po té pak její syn Josef II. vydal opět požární řády s platností pro naše země, kde byly uvedeny povinnosti i pro obyvatele.

Podle hasičského řádu z r. 1611 dostal vozka, který přivezl vodu k ohni, tři kopy míšenských. Druhému v pořadí se vyplácela polovina, třetímu jedna kopa míšeňských.
Pilným hasičům se podávalo na posilněnou a pro povzbuzení pivo za obecní groš. Účty v obecních knihách se vedly takto:
Za sud piva při ohni vypitý - 1 kopu 30 grošů. Nebo - Za čtyři konve piva k ohni vzaté 18 grošů ...

Řemeslníkům se v 16. století přísně přikazovalo, aby v případě požáru "ihned všeho díla nechali a k ohni spěchali". "Kteří by pak koli z řemeslníků mistři i čeládka nešli, a to na hled shledaného bylo, pokuty dá mistr 1 kopu míšeňských, čeledín tejden v šatlavě odsedí..." (Míšeňský groš platil u nás za polovinu groše českého.)

Za starých dob se velmi přísně trestalo rabováni při ohních. Podívejme se do letopisů: "... ulévati požár a překážetmu, aby nešel dále" - o to se odedávna měli snažit všichni‚ kteří přišli k ohni. Ale ne vždy se dodržely hasičské řády a tak, ač neměli, přicházeli někteří k požárům s prázdnýma rukama, nebo "jen na zevly" a někdo "vyšel hasit s tím aumyslem, že pokrade". Takovýto "zlodějský hasič", jak ho nazývali, zpravidla býval i za sebemenší krádež "potrestán na hrdle". A protože tehdy všechno šlo rychle, hned na místě dostal pobera co mu patřilo - hodili ho do ohně. Aby se krádežím předešlo, zakazoval se přístup k požáru cizincům a neznámým osobám, a litomyšlský řád z roku 1554 hrozil trestem i tomu, "kdo by přiběhl s mošnou nebo pytlem hasit".
V požárních řádech čteme, kolik řemeslníků, kolik žebříků, džberů na vodu apod. musel každý cech dodat k požárům. Za nedodržení byly přísně postihy.

Nařízení přibývalo, ale požárů neubývalo - ruční stříkačky nevyžadovaly tolik odborné obsluhy ani po r.1610 kdy Holanďan van den HEIDEN přišel s vynálezem hadice. Důležitou změnu přinesl vynález parního stroje, který velmi ovlivnil rozvoj požární techniky - parní stříkačky byly velmi výkonné a umožňovaly dopravit vodu na větší vzdálenosti. Byly ale hmotnější, drahé a vyžadovaly odbornou obsluhu - šikovného strojníka. Což vedlo k tomu, že ve velkých městech a závodech byly ustavovány skupiny profesionálních pracovníků, které měly na starosti hašení požárů. Než ale byly tyto jednotky vyčleněny pouze k hašení požárů, uplynulo mnoho let. Například v Praze, když byl ustaven v roce1853 první placený hasičský sbor, museli jeho členové ještě několik let zároveň zametat ulice. Cechy hrály stále důležitou roli - cechovní mistři museli pravidelně vysílat tovaryše do požárních záloh.

Požární technika se v našich zemích vyvíjela pomalu. Teprve v 18. a 19. století se objevily první nepatrné krůčky pro zlepšení požárních zásahů. Podívejme se na některé typy požární techniky z 18. až 20. století.

Z historie našich požárních sborů, kronik, obrazového materiálu se můžeme dobře informovat o tom, jak se vyvíjela požární technika. Řada původních stříkaček, požárního nářadí a jiného velmi cenného materiálu je pečlivě uschována. Řadu exponátů vlastní i některé sbory na různých místech republiky. Cena těchto strojů a výzbroje se nedá dobře vyčíslit penězi.
Doprava vody na požářiště bývala v miulosti vždy velmi obtížná a zdlouhavá. V průběhu 18. století byly do českých zemí dováženy účelové koňské povozy jako požární voznice (lejty) pro dopravu 200 až 400 l vody. Byly převážně francouzských a německých typů. Jako jedna z prvních v Čechách byla v roce 1750 vyrobena voznice jednoduché konstrukce (podle dochované kresby) pro dopravu 200 l vody a několika džberů.

• 14. STOLETÍ - První požární řád v Praze - "O pořádku při hašení ohně"
  Řízením zásahu je pověřen rychtář a starší sousedé, k pomoci jsou určeni občané podle svých profesí a všem je uložena povinnost, "aby oni i jejich čeládka s ohněm opatrně zacházeli, aby se nestalo žádné neštěstí."
• 1678 - první požární řád v Novém Městě pražském
  "Kdo chceš škody zaniknouti, nedej jiskře ohněm býti...úřední odměna čeká každého, kdo první voznici nebo štoudev vody k ohni přiveze... při rathauze, na Koňském trhu, u sv. Petra a na dalších místech, aby byly vždy dva vozy obité s třemi žebříky a s háky...mimo velké stříkačky ve dvoře obecním i v některých menších ještě více jich bylo, a aby byly i ruční stříkačky od některých cechův zaopatřeny."
• 1699 - První zmínka o pojištění proti ohni, kdy Jan Kryštof Bořek navrhl pojištění staveb proti ohni.
• 18. STOLETÍ - první reformy Marie Terezie
  Reformy se dotýkaly i oblasti požárů a mj. bylo stanoveno, že "...nejvyšším pánem u požáru je městský hejtman a městští úředníci a zřízenci jsou povinni u ohně pomáhati."

S postupujícím časem byly požární instrukce v podstatě stále stejné, jen byly podrobnější. Nejpodrobnější řády měla pražská města z let 1611, 1636, 1638. Požární řády měla i další města, jako třeba Chrudim (1510), Kutná Hora (1559, 1673), Jihlava (1613) a další.

• První ohebnou sací hadici zvanou savici, jež byla kožená, vynalezl a předvedl v roce 1724 p. Leopold z Klanic.
• 1748 - císařovna Marie Terezie vyzvala zemské úřady, aby zřídily veřejné požární pojišťovny. Dále vytvořila „Fond na úhradu škod vzniklých požárem, povodní a nepřízní počasí.“

Snahy Marie Terezie vytvořit pevný, centralizovaně řízený stát se promítly i do požární ochrany, když 21. srpna 1751 vyhlásila "Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského". Pro Čechy byly vydány patenty dva a to 3. února 1755 pro královská města pražská a 22. září 1755 pro venkov. V těchto řádech byla obsažena nařízení o tom, jak vyhlašovat poplach při požáru, kdo byl povinen při hašení pomáhat a řídit záchranné práce a jaké byly pokuty a tresty za neuposlechnutí těchto nařízení. (pro Slezsko pak 27. března 1756).
Podle těchto patentů se mimo jiné na vesnicích, kde dosud nebyly, musely budovat návesní rybníčky a stavět zvoničky, dnešní kapličky, sloužící k oznamování požárů. K těmto zvoničkám se v zadní části přistavovaly přístřešky, místnůstky na hasičské nářadí – byly to první předchůdci hasičských zbrojnic.
• O ručních čtyřkolových stříkačkách je zmínka již z roku 1750.
• První dvoukolové ruční stříkačky vyráběné v Čechách pocházejí z roku 1769 od výrobců rodu Pernerů a později Viléma Seitra z Plzně.
• Její syn Josef II. pak vydal nové požární řády s platností pro naše země, a to 25. července 1785 požární předpis pro Čechy, Moravu a Slezsko
• 24. ledna 1787 vydává Josef II. Z Boží milosti vyvolený Římský císař, pro všechny časy rozmnožitel Říše v Německu, též v Uhersku a Český král, Arcikníže Rakouský, Vévoda Burgundský a Lotrinský toho času, dá se říci první ucelený protipožární řád s názvem "Řád hašení ohně pro veřejnou krajinu"
  Tento řád obsahuje 66 paragrafů a je rozdělen do čtyřech částí:
  I. Zamezení v zniku ohně na venkově a ve městech
  II. Včasné vyjevení ( zjištění a ohlášení ohně )
  III. Spěšné, osad, vsí uhašení ohňů a povinnosti vrchnosti, rychtářů a konšelů, jakožto i obyvatel samot, osad, vsí a měst i krajských úředníků
  IV. Opatrnost proti následkům i po uhašeném ohni a kárná opatření jak proti viníkům za ohně, tak neposlušnosti při organizaci hašení.
  V těchto řádech jsou mnohem podrobněji vypsány povinnosti obyvatelstva při požárech, zejména pak povinnosti řemeslníků – cechů a zdůrazněna zejména odpovědnost představených obcí za zajišťování požární bezpečnosti.
• Požární řád z roku 1787
  Požární řád dělí místní obyvatelstvo podle profesí do devíti skupin a každé z nich přikazuje povinnosti pro případ vzniku požáru.
  1. Kominíci, kováři a tesaři se musí dostavit k ohni jako první. Musí mít s sebou žebříky, tyče, háky a další nutné prostředky, aby zasáhli při požáru střech, dřevěných domů, stodol, dřevníků. Přitom musí zajistit nejen ochranu majetku postižených, ale chránit i ohrožené sousedy z obou stran.
  2. Stolaři ševci a koláři si na místo požáru přinesou žebříky a zajistí účast učedníků, pacholků a zaměstnanců. Všichni jsou povinni prostředky přistavit na příslušná místa a pomáhat hasit.
  3. Krejčí a pláteníci se dostaví k radniční budově s nádobami pro hašení vodou. Účastní se čerpání a nošení vody.
  4. Kartáčníci a kováři jsou povinni ihned přijít ke vzniklému ohni a tam se starat o dobrou organizaci hašení a používat stříkaček.
  5. Řezníci a pekaři jsou pověřeni odvozem stříkačky na místo požáru tak, aby byla v případě potřeby k dispozici. Pekaři musí zajistit pro chod stříkačky dostatečné množství vody.
  6. Mydláři a tkalci jsou k dispozici policii a plní její příkazy tak, aby byly splněny všechny potřebné úkony. Musí bdít nad majetkem vynešeným z hořících domů a zajistit jej proti případné krádeži.
  7. Zámečníci a ranhojiči pod vedením městské policie jsou připraveni pomáhat otevírat byty a skříně, kdyby majitel nemohl najít klíče. Ranhojiči, kteří se dostaví s obvazy a dalšími pomůckami, poskytují pomoc zraněným při ohni.
  8. Hrnčíři a kožešníci jsou povinni dostavit se k ohni i se svými učedníky a pomocníky a nosit vodu. Proto vezmou s sebou i vlastní nádoby, putýnky, konve atd.
  9. Měšťané a předměšťané a ti, kteří umějí zacházet s koňmi jsou vyzýváni k nošení a vození vody v sudech a nádobách, které musí poskytnout bednáři. Musí být ihned převezeny na místo požáru a tam použity.

  Všechna tato ustanovení jsou povinni všichni dodržovat podle paragrafu 55 "patentu nejvyššího" pod trestem nejvyšším.

• V lednu 1788 byl vydán úřední návod k opatrování a používání nářadí a stříkaček. Sklad pro nářadí a stříkačky musel být prostorný, suchý, opatřen dobrým zámkem a s třemi klíči, které byly uloženy na rychtě nebo panském úřadě.
• Nařízení gubernia království českého č. 1613 z dubna 1794 doporučilo za nejlepší hasicí směs „dvacet konví sušeného a jemně rozmělněného klihu na sto konví vody“.
• Nařízení č. 3720 z roku 1797 přikazovalo udržování hasicího náčiní v dobrém stavu.
• První mobilní otočný výsuvný žebřík tažený koňmi sestrojil německý zámečník Andreass Scheck z Lienzingenu v roce 1808.
• Mezi první české výrobce, kteří se začali specializovat na výrobu hasebního nářadí a hasičských stříkaček se roku 1820 zařadil František Smékal, který měl dílnu v Čechách pod Košířem. Z jeho dílny vyšly ve druhé polovině 19. století takzvané hasící granáty, které byly k hašení hojně používány. Byly to skleněné nádoby o obsahu 0,5 až 1,5 litru vody, s hrdlem sloužícím jako rukojeť. Firma pak měla název R. A. Smékal.
• K hasičům se vztahovala i sanitní služba:
  V roce 1826 vyšlo nařízení gubernia v Čechách, které stanovilo, že kromě osob určených z cechů se museli k ohni dostavit městský fysikus (doktor), městský ranhojič a porodní bába.
  První kontakty hasičstva na sanitní službu u nás byly v roce 1874 v Českém Krumlově, později v České Lípě a Trutnově. Tato služba se pak rozšířila na všechny vznikající sbory jako samaritánská služba. Od hasičů byla samaritánská činnost oddělena v roce 1950, kdy došlo ke vzniku dobrovolných zdravotníků ČSČK. Samaritáni
• První parní stříkačka byla sestrojena v roce 1829 anglickým továrníkem z Londýna Johnem Braithwainem a inženýrem švédského původu Johnem Erissonem o výkonu 675 litrů za minutu. Byly zhotoveny pouze 4 kusy.
• S myšlenkou výchovy k hasičské ochraně mládeže, sotva škole odrostlé, v Čechách započal v roce 1836 farář ze Sedlic, Jan Cejp, který v obcích Sedlice, Malin a Hlízov zřizoval ze školního dorostu hasičské čety a tyto cvičil v zacházení s hasícím nářadím.
• První pokus sestrojit automobilovou parní stříkačku na světě se uskutečnil v roce 1841 a podnikl ho američan Paul Rapsey Hodge.
• V 19. STOLETÍ se v našich zemích objevily první pokusy se zakládáním hasičských sborů. Jejich zakládání umožňoval spolkový a shromažďovací zákon, přijatý v Rakousku roku 1867.
• Po roce 1848 byly vydány říšské zákony číslo 105 a 142 a roku 1873 zákon č. 15 platný pro markrabství Moravské, kterým se vydává „Řád policii požárové a řád hasící“. Stanovil, aby v každé obci, která má více než 50 domů, byl zřízen hasičský dobrovolný sbor. Iniciátory založení měli být starostové a obec měla pořídit nejnutnější výstroj a hasící zařízení.

  Hlavní zásady tohoto řádu platily až do roku 1941.

• Revoluční rok 1848 a zejména pád Bachova absolutismu přinesly v Rakousku jisté uvolnění, mezníkem byl zejména zákon č. 135 z roku 1867 o právu shromažďovacím a spolčovacím. V menších městech, která neměla peníze, aby si vydržovala placené hasičské sbory, docházelo postupně ke sdružování nadšenců, kteří pod vlivem humanistických ideálů a národního i demokratického hnutí ustanovovali první dobrovolné hasičské sbory. Tito nadšenci věnovali svůj volný čas i nemalé prostředky službě a pomoci spoluobčanům nejen při boji s požáry, ale i při jiných mimořádných událostech, jakými byly například povodně.
• 1853 - první profesionální hasičský sbor v Praze
  Dne 16. srpna roku 1853 bylo přijato pražským magistrátem 30 metařů, jejichž prvním představeným byl městský dozorce Alois Pasta. Ten měl vycvičit osm lidí k obsluze stříkačky a ostatní jako pomocníky. Stalo se a první pražský hasičský sbor z povolání byl na světě. Jeho příslušníci se lišili od ostatních metařů červenou páskou na rameni a sídlili v obecním dvoře v Letenské ulici na Malé Straně. Povinnost zametat ulice však měli i nadále, což trvalo až do roku 1866. V listopadu 1853 se stal velitelem už 68 příslušníků sboru Václav Soukup a měl k dispozici 6 vrchních hasičů (dnešních velitelů), 24 obsluhovatelů stříkaček (strojníků) a 38 hasičů. Pro tolik mužů byl malostranský obecní dvůr malý, místo se našlo na Starém městě a tak vznikla hlavní a pobočná stanice.
• 1854 - byl založen v Čechách první místní sbor dobrovolných hasičů rytmistrem Ferdinandem Leitenbergem v Zákupech, další druhý sbor byl založen v r. 1856 v České Kamenici, následovaly sbory v r. 1858 v Rumburku, 1861 v Liberci a přibývaly další. Tyto sbory působily v oblastech Čech s německou menšinou.
• 1856 - byl vydán nejstarší český hasičský spis „Dobrovolný sbor hasičů"
• 1857 - novým hasebním mistrem se stal Josef Lammer
  Hasební mistr byl podřízen tzv. řediteli hašení, kterým byl přednosta hospodářského úřadu magistrátu a oba podléhali policejnímu řediteli. Josef Lammer vydržel ve funkci mistra až do roku 1881. Zkušenosti z hasičství, získané v Itálii a Francii, uplatnil teď v Praze. Během roku měl k dispozici 81mužů, u nichž prosadil vojenskou organizaci - jednotný oděv (plechová přilba, zelený vojenský kabát a šedé soukenné kalhoty) a jednotný výcvik. Po požáru Národního divadla byl penzionován.
• V roce 1858 vyrobila americká firma LEE & LARNED v New Yorku parní stříkačku o výkonu 3 200 litrů za minutu s dostřikem 75 metrů.
• 1863 - v Chrudimi došlo k prvním pokusům založit dobrovolnický spolek hasičů péčí JUDr.FIGARA a ve Slaném. První německé sbory vznikly v Zákupech (1854) a v Liberci (1861).
• V roce 1864 tak vznikl první český hasičský sbor ve Velvarech.Iniciátorem se stal Karel KROHN, který viděl ochranné družstvo při práci v Hamburku. (historické mezníky).
• Po roce 1864 vznikají další dobrovolné hasičské sbory v Roudnici, Nepomuku, Kutné Hoře, Plaňanech a Táboře. Přijetím a schválením stanov těchto sborů začíná organizovaná činnost hasičstva v českých zemích.
• 1867 – vydán zemský zákon č . 135 o právu shromažďovacím (vznik podmínek pro další zakládání hasičských sborů)
• 1868 - na Moravě ve Velkém Meziříčí vznikl první český sbor, o rok později v Třebíči oba založené Titusem KRŠKOU, národním propagátorem hasičstva, který celý svůj život zasvětil myšlence hasičské - myšlence pomáhat svým spoluobčanům v neštěstí.
• Od roku 1871 byla hasičská rubrika v časopise „Sokol"
• 1872 - Při výkonu služby zahynul první hasič.
  Při zřícení stavby banky Slavia zahynul hasič Budějický, až do roku 1946 jediná oběť zásahu z řad hasičů.
  Dr. Miroslav Tyrš se zasloužil o české hasičské názvosloví a nahradil úřední němčinu.
• 1872 - V dobovém tisku, např. Hasičském věstníku [2] se dočteme, jak velký význam měla pro dobrovolné hasiče přísahu, kterou stvrzovali svoji službu bližním:
  "Milí bratři.
  Chcete-li vstoupit do našeho sboru,do řad hasičských,kde dle hesla "Bližnímu ku pomoci, vlasti k ozdobě" budete nezištně, obětavě pomáhat svému bližnímu bez rozdílu stavu a přesvědčení buď on kdo buď. My všichni chceme být Vám radou i skutkem nápomocni. Odbyli jste si u nás zkušební dobu a dnes má se Vám teprve dostat hasičské legitimace, s níž získáte čest jména hasičského i jeho slávu a Vaší svatou povinností je nikdy neposkvrnit. Síla - statečnost - činnost - vytrvalost - mravnost - kázeň - láska k bližnímu, k vlasti a ke svobodě, jsou ony zbraně, které povedou. Váš sbor, obec, národ ke slávě a k vítězství. Těmto vlastnostem budete se učit v našem sboru. Proto konejte své povinnosti v poslušnosti, v kázni, ať se Vám to líbí či nelíbí. Věrně stůjte na svém místě při požárech, při cvičeních, při členských schůzích. Nikdy neopouštějte svého druha, když je v nebezpečí. Pracujte na svém vzdělání a zušlechtění, aby jste se zbavili nízkých snah myšlenek a chtění. Buďte věčně nespokojeni v tom smyslu, aby jste byli stále dokonalejší, aby až řady naše na věky opustíte, byly rozmnoženy, bratři byli ctnostnější a dokonalejší. Ve sboru řiďte se vždy našimi pravidly a ze všech si braňte Váš sbor a celou naší hasičskou organizaci proti všem, kdož naše zákony ruší. Na důkaz tohoto složíte hasičský slib. Svědky, že tak chcete činit jsou všichni přítomní bratři, před nimiž starostovi sboru a náčelníkovi podáte ruku. Od tohoto slibu jste našimi bratry a s námi všemi podřízeni řádům a stanovám hasičským."
• V roce 1872 se začaly používat výsuvné žebříky a v roce 1877 otáčivé žebříky na podvozcích tažených koňmi od firmy FISCHER-STAHL německého konstruktéra MAGIRUSE o dosahu 23 metrů.
• 1873 - "Řád policie požárové", který starostům obcí ukládal podporovat zřizování hasičských sborů a poskytovat jim pomoc.
• 1874 - v tomto roce bylo v Království českém již 107 dobrovolných hasičských sborů.
• V roce 1874 svolal Titus Krška do Brna zástupce založených hasičských sborů a starosty z 200 obcí a vnuknul jim myšlenku, aby v každé jejich obci byl založen a do činnosti uveden dobrovolný hasičský sbor. Podílel se na zpracování a vydání předpisů protipožární ochrany, vypracoval podrobnou sestavu pro výcvik a pohotovost členů hasičských sborů.
• 15. května 1876 vydal císař František Josef "Řád policie v příčině ohně pro Království české", ustanovuje, že každá uzavřená osada alespoň 100 domů čítající má míti řádnou stříkačku vozovou a ruční, kromě žebříků, háků a košů. K uschování a údržbě hasičských stříkaček a nářadí se počaly budovat kůlny na hasičské nářadí, hasičské přístřešky a posléze i zbrojnice v obcích a městech naší vlasti.
• Od roku 1876 byla hasičská rubrika v týdenících „Vzájemnosti" a „Brousek"
• 1878 - 25.4. vyšel první hasičský časopis „Český hasič"
• 1878 - První dálkové spojení s hasiči.
  Vůbec první spojení se uskutečnilo pomocí takzvaných tratí telegrafu - Morseových přístrojů a 39 zvonkových požárních hlásičů. Bylo tak možno např. oznámit požár do městských dvorů na Starém i Novém Městě, Malé Straně nebo na třech místech pražských vodáků, kteří sboru sloužili jako dodavatelé vody.
• v 70. letech 19. století bylo rozhodujícím opatření v rozvoji dobrovných hasičů vydání "ŘÁDU POLICIE POŽÁROVÉ". Hlavní zásady tohoto řádu platily do roku 1941.
• 1879 - 23. až 25.3. se konala ustavující schůze Ústřední zemské hasičské jednoty Království českého v Praze. 29.3. uveřejněn dopis, vyzývající české a německé hasičské sbory (bez rozdílu národnosti) ke vstupu do Ústřední zemské hasičské jednoty Království českého. 15.10. počet hasičských sborů stoupl na 462 s 18 647 členy. Ta se ale po dvanácti létech rozdělila na německou a českou.
• 1883 - založena Moravská zemská hasičská jednota
• 1884 - 24.12. schválen zákon, kterým se stanovila povinnost pojišťovnám k placení příspěvků na výdaje k účelům hasičství a k podpoře hasičů, kteří přišli při výkonu hasičské služby k úrazu, a to pro Království české. Z příspěvků byly zřízeny dva zemské fondy: věcný (příspěvky na výzbroj a výstroj) a osobní (podpory při úrazech a úmrtích).
• Po roce 1887 měla česká sekce 47 jednot, 786 sborů a 30.622 členů, ale již v roce 1890 měla 61 jednot, 1176 sborů a 61.636 členů. O širokém hnutí hasičstva v této době mluví následující statistika: české hasičstvo vykonalo v roce 1890 celkem 18.613 cvičení, 9.981 schůzí a veřejných vystoupení, 21.870 hlídek a ochranných služeb. Zasahovalo již při 881 místních a 2.211 přespolních požárech.
• V roce 1888 představil Gottlieb DAIMLER požární stříkačku s benzinovým motorem vlastní konstrukce.
• 1889 - 29.6. vypraven "vlak družby" k návštěvě Národního divadla v Praze.
• 1891 - Základ ke vzniku české hasičské organizace byl položen 2. února v Měšťanské besedě v Praze, kde se konala ustavující valná hromada Zemské ústřední hasičské jednoty království Českého.
  Došlo k rozdělení této organizace na dvě zemské jednoty - německou (jíž předsedal Reginald Czermack) a českou (s M. Mayerem), údajně nikoliv se záští nebo z politických důvodů. R. Czer­mack, průmyslník, se velmi zasloužil o rozvoj hasičství na Teplicku. Také navrhl, aby hasiči též zachraňovali lidské životy a poskytovali zdravotní pomoc; tím vlastně zavedl samaritánskou službu. Jeho požární parní stříkačka byla hodnocena jako dokonalý výrobek strojírenského průmyslu. Z jeho iniciativy byl uspořádán 5.sjezd všech rakouských hasičů, konaný 6. - 8.9.1891 v Teplicích. Sešlo se jich, i s hosty, na 6 000, 412 hasičských sborů z českých zemí, Rakouska i Německa. Hlavní cvičení předváděli hasiči z Teplic, Šanova, Trnovan a Pozorky. Průvodu městem se zúčastnilo 30 000 občanů, vyhrávalo 10 hasičských kapel se 420 hudebníky, atd. Na výstavě bylo zastoupeno 64 firem.
  1891 - Den po rozdělení centrální hasičské jednoty měla ustavující valnou hromadu „Zemská ústřední hasičská jednota království českého", na níž řekl pražský primátor dr. Jindřich Šolc mj.: „... Seznal jsem z vaší včerejší schůze, že jste v ní razili dráhu národnostního smíru, a že jste se dohodli s německým spolkem na společných zásadách, na kterých budete i nadále zdárně pokračovat. ..." Sjezd českého hasičstva, který se konal u příležitosti zemské jubilejní výstavy v srpnu téhož roku, projevil snahu, aby české hasičstvo bylo i podporou národní. Zúčastnilo se 16 000 hasičů a Národní listy napsaly, že „organizace českého hasičstva je jedním z největších a nejznamenitějších článků našeho pořádku národního".
  Téhož roku 15. a 16. srpna se konal v Praze první sjezd hasičstva spojený s velkým veřejným cvičením. Národní listy ze dne 16. srpna 1891 napsaly mimo jiné:
  „Bez mála patnácte tisíce přilbic lesklo a třpytilo se včera v žáru slunečním v naší matičce Praze a na hrudích jednotlivců četli jsme jména jejich domovů a viděli jsme, že synové Beskyd, hor Žďárských, Krkonoš, Šumavy, rovin Moravských i pobřeží Vltavy jsou zde zastoupeny v jedné velké, českým národním duchem prochvělé a dýšící a hlavu království, matičku Prahu, láskou a důvěrou svou objímající organizací. O tom není pochybnosti té nejmenší, že v českém hasičstvu má národ upřímnou a vroucí vlasteneckou organizaci, která nejen, že ochotně chrání majetek před možnou škodou, ale která láskou k vlasti, jazyku i zájmům národa prodchnuta, náleží národu cele a úplně.“
• Zemská ústřední hasičská jednota království Českého měla v roce svého vzniku 1891 celkem 1.273 hasičských sborů a 85.782 členů



• od roku 1889 vycházely „Hasičské listy
• 1893 – ČÚHJ založená ve Slavkově – pojmenovaná na Českou Ústřední jednotu hasičskou pro Moravu a Slezsko a jejími členy byly již jen tehdy zřizované a v celku lépe se osvědčující župy.
• 1895 – II. Sjezd českého hasičstva za účasti více než 100 žup z Čech, Moravy a Slezska
• od roku 1895 vycházejí „Hasičské rozhledy" (název se udržel až do roku 1953).
  Téhož roku byla založena Hasičská knihovna.
• 1896 - byla Česká ústřední jednota hasičská rozdělena na Moravskou a Slezskou a pro moravskou organizaci stanoven název Moravská zemská jednota hasičská. Tento se udržel až do nové organizace po osvobození naší re­publiky Sovětskou armádou.
• V roce 1898 Titus Krška zpracoval pro tisk hasičskou kroniku, a popisovala dějiny zakládání a seskupení župních jednot. Při veškeré své činnosti sledoval vybudovat dokonalou protipožární organizaci, požadoval poctivý charakter všeho členstva i vůdčích osobností a ve vzdělávání členů viděl nejlepší prostředek k růstu odborné a zdatné hasičské organizace.
• V roce 1900 byla z podnětu Tita Kršky uvedena v činnost stavovská Hasičská vzájemná pojišťovna, která svou činností až do roku 1945, do roku znárodnění a sloučení pojišťoven, široce plnila svou ochrannou povinnost vůči svým pojistníkům.
• 1903 - v tomto roce vydala Zemská hasičská jednota nové hasičské stanovy a zavádí jednotný druh stejnokrojů.
• 1903 - ve dnech 14. až 17. srpna se konal I. sjezd slovanského hasičstva v Praze
• 1908 - 8. června se Valná hromada Zemské ústřední hasičské jednoty rozhodla zakázat účast hasičských sborů na všech slavnostech, které nemají ráz hasičský či národní, tedy na církevních.
• 1904 - navázány styky Ústřední zemské hasičské jednoty Království českého se Slovenskem - zasílány odborné knihy, časopisy a jiné publikace.
• V roce 1906 představila firma MINIMAX první ruční hasící přístroj na světě.
• 1911 - Počátek motorizace sboru
  První čtyři hasičské automobily byly zakoupeny od Českomoravské továrny, v roce 1912 pak první benzinová stříkačka Delehay & Farcot z Paříže. Ten rok slavil sbor v Praze své 58. výročí, v jeho řadách sloužilo v osmi městských obvodech přes 150 mužů. V roce 1926 byl vyřazen poslední koňský potah a byla zřízena ústřední stanice. 7. července se hasiči slavnostně stěhovali do stanice v Sokolské ulici. Ředitelství sboru, operační středisko a tři hasičská družstva tam jsou dodnes. Roku 1919 se ředitelem sborů stal Ing. Oldřich Uher, který sestavil program "Pohotovost - Rychlost - Účinnost" a sbor rozdělil na oddělení kancelářské (dnes vnitřní správa), požární policie (prevence), telegrafní (spojové), strojní, strážní (represe) a skladní (hospodářská správa). Zajistil také křísící a oživovací přístroje, plynové masky, azbestové obleky proti ohni, kožené kabáty a lehké přilby.
• Po rozpadu Rakousko-Uherska byl 18. 5. 1919 založen Svaz dobrovolného hasičstva v Čechách, který sdružoval pět zemských hasičských jednot. Celkem to bylo 291 žup, 9285 sborů s 261 138 členy. Sídlil v Praze na Vinohradech, Rubešově ulici 11.
  "Účelem svazu jest pěstovati, povznésti a jednotně utvářeti hasičství vůbec a dobrovolné zvláště, a to po stránce správní, odborně - hasičské, záchranné, samaritánské, společenské, vzdělávací a národní."
• 1919 - 21.12. uspořádána ustavující schůze "Svazu dobrovolného hasičstva československého" v Brně.
• 1921 - založena a u nás působila Německá říšská jednota pro hasičství a službu záchrannou v Československé republice, sidlila v Praze ve Všehrdově ul. Sdružovala 150 žup, 3619 sborů s 197 670 členy.
• 1922 - založeny Zemská hasičská jednota pro Slovensko a Zemská hasičská jednota pro Podkarpatskou Rus
• 1923 - 28.7. - 2.8. se konal I. Sjezd svazu dobrovolných hasičstva ČSL v Praze
• 1924 – založeno Sdružení slovanského hasičstva v Praze za účasti zahraničních delegací
• 1925 - 4. až 8.7. byl v Brně konán sjezd Svazu dobrovolného hasičstva československého, při němž byla uspořádána výstava hasičsko - samaritánská a sjezdu se zúčastnilo na 25 tisíc členů - mužů, žen i dorostu.
  V rámci sjezdu proběhla výstava hasičko-samaritánská.
  "…. Po druhé v osvobozené vlasti zazněla trubka, svolávající armádu československých hasičů k veliké přehlídce.Zase měli se tito dobrovolní vojáci ohně seřaditi v mohutné šiky a ukázati vyspělost a pohotovost svoji veřejnosti, aby tato se lépe naučila znáti a správněji pojímala činnost a myšlenku hasičství….
  Přišli (hasiči) ze všech měst a vesniček naší milé republiky, přišli rádi a vzdor únavě, vzdor nepříliš příznivým okolnostem a počasí, se vzornou poslušností podrobili se kázni dobrovolně přijaté, vše vykonali s přesností, s chutí a správně a proto zcela zaslouženě dostalo se jim srdečného , ba nadšeného přivítání a pochvaly od veškerého obyvatelstva, přispěchavšího v nesčetných zástupech do Brna….
  Protektorem sjezdu v Praze i Brně byl milý tatíček náš, pan president Dr.T.G.Masaryk..A všichni jako jeden muž posílali velkému Osvoboditeli vlasti projev oddanosti a lásky…"
  Sjezd navštívili i zahraniční delegace z Belgie, Francie, Jugoslávie a Polska
• 1926 Hasičské vyznání:
  „Hasičská myšlenka, chápaná správně činovníky a členstvem sboru, přináší velice mnoho pro naše dobro a práce našimi sbory konaná v obcích přinésti může a přinese mnoho užitečného pro naši věc. jest jen třeba konati s chutí práci, kterou myšlenka hasičská vyjadřuje. Nelekejme se ničeho při této práci, nebojme se pomluv, nebojme se posměšků lidí, neznajících ani základní myšlenku hasičskou, lidí, kteří při každém kroku a činu ptají se, co za to dostanou, lidí, kteří nemají nejmenšího pochopení pro vznešený cíl lásky a lidskosti, jenž všem nám jest prvním a svatým příkazem.
• 1928 - 24.6. až 6.7. se uskutečnil III. sjezd Slovanského hasičstva v Praze.
  "…Tento sjezd konán v těch neblahých letech…kdy tak jako v celém ostatním veřejném životě dával "pán" najevo svou nadvládu a povýšenectví nad dělníkem, a bylo tomu i tak v hasičstvu, na jedné straně plno zlata a blýskavých metálů na parádních stejnokrojích, na druhé straně jen režná halena k hrubé dřině u strojů v nevyhovujících zbrojnicích…"
• 1929 - 8.9. slavnostně otevřen Hasičský dům v Praze na Vinohradech.
• 1934 - duben - byl zákonem zvýšen příspěvek pojišťoven na věci hasičské ze dvou procent na tři.
• 1939 – 15.5. výnosem ministerstva vnitra byla nařízena reorganizace hasičstva, kterou byly zrušeny župy a zřízeny Okresní hasičské jednoty v oblastech jednotlivých okresů. Nejvyšší složkou se stal v protektorátu Čechy a Morava Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě se sídlem v Praze, zároveň byly ustanoveny dvě zemské jednoty s jednotnými stanovami, které byly vydány.
• 1939 - Německá okupace do roku 1945
  Rok 1938 a 1939 postihl značně dobrovolné hasičstvo zejména při zabírání českého pohraničí. I přesto hasiči zůstali jednou z mála organizací, které se mohly po roce 1939 legálně rozvíjet. Postupně se dobrovolná činnost hasičů stala příležitostí k zapojení některých členů do ilegálního hnutí a odboje.Odpor proti okupantům, spolupráce s partyzánskými oddíly, pomoc rodinám vězněných, to všechno nacisté tvrdě trestali.
  Na přelomu let 41/42 byl pražský hasičský sbor vybavován podle německých norem a 19.11. byl jeho velitelem jmenován plk. Bruno Petersen, před válkou požární ředitel v Düsseldorfu. V roce 1944 byl hasičský sbor začleněn do protektorátní policie pod názvem Feuerschutzpolizei. Tehdy dosáhl počet hasičů 700 a bylo postaveno sedm provizorních dřevěných stanic, z nichž Holešovice a Smíchov slouží stále.
• Z řad dobrovolného hasičstva odešlo do věznic, koncentračních táborů a na popraviště mnoho těch nejlepších. Mezi nimi byl i starosta Zemské hasičské jednoty v Praze - František Procházka, který zemřel v koncentračním táboře Terezín, kde je také pochován na Národním hřbitově.
  V roce 1942 byl vládním nařízením č. 30 učiněn pokus o aplikaci zákona Německé říše o požární ochraně v Protektorátu Čechy a Morava. K uskutečnění však nedošlo.
• Po válce byla požární ochrana zařazena do oboru působnosti ministerstva vnitra (jemuž také příslušel nejvyšší dohled a řízení), plnění úkolů na úseku požární ochrany pak zajišťovaly národní výbory (místní, okresní a krajské), jejichž výkonným orgánem pro tuto oblast bylo hasičstvo, které bylo dobrovolné, z povolání nebo závodní. Hasičstvo z povolání musely ze zákona zřídit všechny obce s počtem obyvatel nad 50 000, nebo i obce menší, pokud tak rozhodl krajský národní výbor. Velitel hasičstva veřejného a závodního byl oprávněn při zásahu činit potřebná opatření jménem příslušného národního výboru. Příslušníci hasičstva ve službě pak požívali ochrany veřejného činitele.
• Již 13. května 1945 byla vydána vyhláška ministra vnitra ČSR o požární ochraně v průmyslových závodech a historických stavbách.
• Dne 21.10. byl vládním nařízením ustaven Svaz československého hasičstva, který byl nejvyšším orgánem řídícím činnost všech hasičských jednotek. V roce 1953 vládním nařízením 95/1953 o reorganizaci přejmenován na "Československý svaz požární ochrany" (ČSPO).
• Po únorových událostech byl vydán služebně rozkaz Svazu československého hasičstva, kterým se přihlásil do řad nově vytvořené Národní fronty.
  Svaz čsl. hasičstva vydává 17.10. "Memorandum čsl.hasičstva" k podpoře I. pětiletky. Nastaly změny v organizaci sboru,začaly se zavádět všestátní hasičské dny,kde sbory předváděly ukázky ze své činnosti.
• 1948 - 25. března byl vydán zákon č. 40 o trestní odpovědnosti proti požárům. Zrušen 1.8.1950 (86/1950 Sb.)
• Dnem 1. ledna 1949 došlo v ČSR ke změně v administrativním rozdělení země, došlo k vytvoření řady nových (malých) okresů. Zůstaly zachovány OHJ, ale byly zřízeny a nově vytvořeny kraje, čemuž se hasičstvo přizpůsobilo a vytvořilo nové krajské výbory SČsH. V každém kraji byly u profesionálních útvarů PO zřízeny „Krajská učiliště PO“ (KUPO), kam na 4 týdenní školení byli vysíláni členové dobrovolných hasičských sborů.
• 1949 - 23.2. přijal delegaci Svazu čs. hasičstva předseda vlády s. Antonín Zápotocký.
  V souladu se změnami v územním uspořádání vznikají hasičské sbory, okresní a krajské hasičské jednoty.
• Národní shromáždění vydalo "Zákon o prvním pětiletém hospodářském plánu rozvoje ČSR." V březnu 1949 se tento nový zákon začal konkrétně dotýkat i nás, hasičů, v podobě nového cvičebního řádu hasičstva PB 12. Tento řád sjednocoval dosud nejednotné cvičební postupy ve všech oblastech možných zásahů.
• Politickým rozhodnutím a velkou chybou bylo, že se hasičstvo vzdalo samaritské služby, která od 1. 6. 1950 přešla na Čsl. Červený kříž.
• 1950 - 17. května, významnou poválečnou událostí bylo vydání zákona č.62/50 Sb. o ochraně před požáry a jinými živelními pohromami, který nahradil již nevyhovující vládní nařízení č. 30 z roku 1942 ve věcech PO. Tímto zákonem byla uložena péče o PO národním výborům a dobrovolné hasičstvo (včetně hasičstva z povolání, mimo továrních sborů) stalo se výkonným orgánem národních výborů. Dosavadní dobrovolné hasičské sbory se tak staly společenskými sdruženími, začleněnými do Národní fronty, jejímiž hlavními úkoly byla pomoc při organizování tzv. „požárních preventivních prohlídek“ a vysílání svých věkově a zdravotně schopných členů do výkonných jednotek PO (požárních sborů), které zřizovaly Místní národní výbory (MNV, tj. obce); ale i plnění ostatních úkolů Národní fronty, spočívající zejména v brigádní práci. Uvedený zákon současně řešil úhradu nákladů, spojených s výkonem služby požární ochrany, ze státních prostředků. Místní hasičské jednoty byly tím zbaveny velkých starostí o techniku a výstroj. Reorganizace hasičstva začala prosazovat i novou náplň činnosti a to prevenci tj. předcházení požárům. Rozvíjela se i péče o zásahové jednotky, jejíž účelem bylo zkvalitňovat zásahy u požárů. Tento zákon se týkal i jednotlivých občanů obcí a měst ve věcech pomoci při zdolávání požárů a živelních pohrom. Zrušen 1.1.1954 (35/1953 Sb.)
• 1952 – ve dnech 15. a 16. se konala I. celostátní onference ČSH v Praze - organizace vstupuje do NF. Završila reorganizaci hasičstva a vytvořila předpoklady (tak, jak si to přála politická reprezentace) pro přejmenování organizace ze SČsH na Československý svaz požární ochrany (ČSPO), ke kterému došlo od 1. 1. 1953. Ze Sborů dobrovolných hasičů vznikly místní (případně závodní) organizace ČSPO, (MJČSPO) z OHJ se staly okresní výbory ČSPO (dále pak Krajské a Ústřední výbor ČSPO). Z hasičů se tak ze dne na den stali „požárníci“.
• Počátkem roku 1953 došlo ke změně z názvu Svaz čs.hasičů na Československý svaz požární ochrany a členům se začalo říkat "požárník".
• 1953 - K zásadní reorganizaci požární ochrany dochází zejména v souvislosti s přijetím zákona o státním požárním dozoru a požární ochraně. Na jeho základě se výkonnými jednotkami požární ochrany staly veřejné a závodní jednotky a požární ochrana byla budována na principech vojensky organizované složky. Odpovědnost za požární bezpečnost měly podle své příslušnosti národní výbory, orgány státního požárního dozoru a ministr vnitra. Všeobecné řízení požární ochrany a dozor na ní příslušel ministru vnitra, který tuto pravomoc vykonával prostřednictvím ústřední správy státního požárního dozoru a jejich místních orgánů.
  V tomto roce byla také vyhlášená "Celostátní soutěž o nejlepší požární mužstvo". Soutěž měla přispět ke zvýšení odborné úrovně členů, zvýšení jejich fyzické zdatnosti a kázně.
• 1954 - Poprvé je definován Státní požární dozor
  SPD jako součást státní správy v zákoně o požární ochraně a prevence se vydělil ze společných hasičských orgánů a stal se součástí odborů vnitřních věcí. Na úseku státní správy se projevila dvojí podřízenost - Ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy a ministerstvu vnitra.
• 1954 - pětičlenná delegace československých požárníků navštívila Sovětský svaz s cílem získat zkušenosti a poznatky od sovětských požárníků.
• Od 1. ledna 1956 přešla veškerá požární technika, do té doby většinou v majetku MJ ČSPO (dříve SDH) do majetku obcí (MNV). Místo oslovení „bratr – sestra“ zavádí se oslovení „soudruh – soudružka“.
• 1956 – I. celostátní sjezd ČSPO se sešel v Praze ve dnech 28. a 29. září a zabýval se především podílem požárníků na plnění budovatelských úkolů NF, i když, jak bylo proklamováno, věnoval „především“ pozornost požární prevenci a spolupráci s národními výbory. Sjezd „odsoudil“ chybné názory, že ČSPO se má zabývat jen plněním svých charakteristických úkolů, ale všemožně zdůrazňoval zejména politický aspekt a prosazoval přednostně budovatelské úsilí. Požární prevence bylas ČSPO prováděna v obytných domech, malých zemědělských závodech a drobných provozovnách a rok byl rozdělen na 3 období, MJ ČSPO se zaměřovaly na: Jarní akci „Jarní úklid“. Letní akci „Ochrana úrody a lesů před požáry“. Podzimní a zimní akci „Topné období“.
  Činnost MJ ČSPO byla zaměřena i na mládež, což mělo jednak snížit tzv. „dětskou požárovost“ zaviněnou dětmi, ale zejména si mělo dobrovolné hasičstvo vychovat své nástupce, tj. doplňovat své řady o nové mladé členy.
• 1958 - Přijetím nového zákona č. 18/1958 Sb. o požární ochraně však došlo k postupné decentralizaci požární ochrany a následnému oslabení její úrovně. Organizace státního požárního dozoru byla tímto zákonem zcela rozbita. Státní orgány požární ochrany byly podřízeny orgánům národních výborů, které nebyly odborně na výši a celá řada státních funkcí byla předána dobrovolné organizaci Československý svaz požární ochrany.
• Od 1. 7. 1960 došlo k územnímu členění (reorganizaci) státu – slučování okresů do větších celků.
• 1968 - Celostátní konference ČSPO. Vznikem Federace zanikl Československý svaz požární ochrany (ČSPO) a byl ustaven Český a Slovenský svaz požární ochrany.
• Počátkem 70. let započalaly významné změny v profesionální požární ochraně. Začal se měnit podíl zásahové činnosti jednotek požární ochrany ze zásahů u požárů ve prospěch technických zásahů. V současnosti tak většinu činnosti hasičů tvoří vedle samotných požárů také zásahy u dopravních nehod, při živelních pohromách, či zásahy pomocného charakteru jako odstraňování nejrůznějších překážek, vyprošťování osob apod.
  Profesionální jednotky požární ochrany svou akceschopností postupně nahrazovaly některé druhy technických služeb a přebíraly stále větší kompetence v oblasti přípravy státu a jeho orgánů na mimořádné události a v provádění samotných záchranných a likvidačních prací během mimořádných událostí.
• 1972 - Městská inspekce požární ochrany NVP
  Dělení hasičského orgánu města se opakuje - MIPO byla nejprve odborem a pak zařízením Národního výboru, výjezdoví hasiči byli jako samostatná složka. U MIPO NVP byla zřízena odborná pracoviště zaměřená mj. na technickou prevenci a mezi ně patřila i laboratoř pro zjišťování požárně technických charakteristik, např. stavebních, či textilních materiálů.
• 1973 - IV. sjezd ČSPO v Praze, odhlasován název Svaz požární ochrany ČSSR a vrcholné orgány: federální výbor ČSSR, ústřední výbor ČSR a ústřední výbor SSR.
• V roce 1979 jsme oslavili 115. výročí vzniku prvního hasičského sboru v Čechách.
• 1985 - došlo k vydání zákona o požární ochraně, kterým bylo nutné přizpůsobit právní úpravu a organizaci a který přes své novelizace zůstává dosud v platnosti. Tento zákon mj. stanovuje základní povinnosti fyzických osob a firem v oblasti požární ochrany a vymezuje kompetence hasičů při dozoru nad dodržováním těchto povinností.
• 1990 - přejmenován Český svaz požární ochrany (ČSPO) na Svaz dobrovolných hasičů Čech, Moravy a Slezska (SDH)
• 1995 - Hasičský záchranný sbor
  Několika novelami byl upraven současný zákon č. 133/85 Sb. s tím, že se sbor PO změnil na Hasičský záchranný sbor České republiky. Název vyjadřuje vlastní poslání sboru, kdy se hasiči věnují především záchraně lidí, zvířat a majetku. K tomu se také školí jako záchranáři a umějí zasahovat např. z vrtulníků, ve výškách i v hloubkách, na skalách i pod vodou. Organizačně se HZS člení dle okresů, resp. měst a podniků. Součinnost s dobrovolnými jednotkami není dotčena. Vnitřně jsou jednotlivé sbory členěny na sekce prevence, represe, služeb, vnitřní správy a ekonomiky. Podobnost s organizací podle Ing. Uhra není náhodná, tehdejšímu řediteli JUDr. Františku Kohoutovi byl vzorem a vliv hasičských představitelů Prahy na novou koncepci hasičstva České republiky nebyl zanedbatelný.

Jedním ze základních úkolů hasičů všech dob byla a je záchrana životů ohrožených osob a posléze i jejich majetku. Tomuto humanistickému poslání zůstávají věrni do dnešních dnů bez ohledu jedná-li se o dobrovolného či hasiče z povolání. A právě to je přitažlivé a zavazující. V nejedné rodině se dědí hasičské poslání z generace na generaci.

Svou úlohu sehrávají v řadách hasičů i ženy, kdysi jako samaritánky, dnes převážně na místech mužů, ve spojovací službě a v přípravě hasičského dorostu.
Hasiči jsou vpravdě hrdinové všedních dnů.